Kill me quickly- 3. kapitola

15. března 2012 v 20:56 | Hanulla |  Kill me quickly- povídka od Hanully
Upozornění: Vzhledem k nedávným událostem, kdy se při návratu z lyžarského kurzu zabilo 22 dětí, si autorka uvědomuje, že obsah může být poněkud šokující a pro některé lidi až urážlivý, ale potřebuje ho do svého děje, jinak by ho nevkládala. Mohu vás ujistit, že jsme spolu diskutovaly, zda by se dal nějak změnit. Ale bohužel.... Takže čtěte jen na vlastní nebezpečí. Děkujeme.



Kapitola třetí
NINA
Velký neonový nápis hlásal světu, že bar se jmenuje Dark Passions. Bylo to příhodné, o tom žádná. S Tylerem po boku jsem kráčela ke vchodu, kde se choulil hlouček mladistvých a dohadoval se s vyhazovači.
Prošli jsme kolem nich, s hlavou zdviženou a povýšeným pohledem. Plán, jak to proběhne, jsme si domluvili už předem. Jen doufám, že se Tyler nikde nezapomene a nezvoře to.
Jakmile jsme vešli, rozdělili jsme se. Já zamířila k luxusním boxům, které obklopovaly jeviště, které stálo ve středu, Tyler šel k baru.
Garretha Allena jsem uviděla hned. Seděl v boxu na protější straně. Box byl potažený rudým sametem a v něm se kolem Allena mačkaly dvě rusovlásky. Na sobě neměly kromě spodního prádla nic. Ale všehovšudy to byly striptérky. Já tu byla za prostitutku.
Sebevědomým krokem jsem vyšla směrem k nim. Když jsem se objevila v Allenově zorném poli, vytřeštil na mě oči. Dokázala jsem si představit, jak vypadám - červený latexový korzet, díky kterému jsem měla prsa vytlačená snad až pod bradu, červená latexová sukně těsně pod zadek, podvazky a síťované punčochy a navrch tomu všemu kožené kozačky nad kolena na skoro dvanácticentimetrovém podpatku. Až tohle dokončím, budu si muset promluvit s Dawn.
"Ahoj, jsem Jennie, vidím, že máš společnost, ale můžu tě ujistit, že já jsem mnohem lepší než ony." Svůdně jsem si olízla rty a zamrkala. Spadla mu čelist a jen přikývl.
"Dámy, kdybyste nás teď omluvily," řekl a s očekáváním v hlase se otočil ke mně. "Ahoj Jennie, jsem Garreth. Chodím sem často, ale tebe jsem tu ještě neviděl. Jsi nová? Moc nových holek tu není; už bylo potřeba čerstvý masíčko."
Prasák. Ale nahlas jsem neřekla nic a jenom se usmála.
"No tak, zlatíčko, přece nejsi stydlivá ne? Taková pěkná holka jako ty…" Přerušila ho hudba. Na jeviště vyšly striptérky a začaly se kroutit okolo tyčí. Přestávalo se mi tu líbit, protože mi to připomínalo mou minulost.
"Nechceš jít někam do soukromí?" navrhla jsem, doufajíc, že to vyjde.
Zase vytřeštil oči. Začínalo mi to být podezřelé, podle všeho to měl být bohatej macho, ale spíš mi připadal jako upejpavej slušňák a až moc rychle se tyhle dvě části jeho osobnosti střídaly.
"Ale no tak, brouku, jsem sice povolná, ale před všemi to tu dělat nebudem, nebo to tak snad chceš?" Pořád jsem mluvila hlasem, který toho hodně sliboval, a nechápala jsem, proč po mně on ještě nevyjel.
"No tak, přece tu máš auto, nebo ne? Někdo jako ty…" Zase jsem si olízla rty a doufala, že nějak zareaguje. Přestávaly mi docházet nápady.
"A…Ano…," zakoktal, "mám tu auto." No vida, ono to i umí mluvit.
"Vidíš, tak půjdeme?" Mávla jsem na barmanku, která hned přiletěla, oblečená jen v kožené sukni, podprsence a černých kozačkách. Allen zaplatil účet a během pěti minut jsme už vycházeli ven. Nenápadně jsem se ohlídla po Tylerovi a kývla na něj. Zvedl se a šel za námi. Všechno jde podle plánu… zatím.
Jeho "auto" byla černá, skoro pět metrů dlouhá limuzína. Nastoupili jsme dovnitř a šofér za námi zavřel dveře. Tylera jsem neviděla, ale doufala jsem, že se bude držet poblíž.
"Kam pojedem? K tobě?" Nalepila jsem se k němu co nejblíž a začal mu přejíždět rukama po hrudi. Byl celkem dobře stavěný, vysoký necelých sto osmdesát centimetrů. Ale to roli nehrálo, zabít ho zvládnu tak jak tak, nejdřív ale musím dostat ty peníze.
"Ne..nemyslím si, že je to dobrý nápad…" No to snad ne, nedovolím, aby se to pokazilo.
Zaklepala jsem na dělící příčku limuzíny a řidič ji spustil. "Pojedeme ke Garrethovi." Řidič jen vytřeštil oči, ale než něco stihnul říct, utla jsem ho a on prostě příčku zase zatáhnul.
Dala jsem se na průzkum minibaru. Měl tam šampus, tak jsem ho otevřela a nalila do skleniček. Přisunula jsem se zpátky k němu a podala mu skleničku.
Ale jestli byl předtím nesmělý, teď byl absolutně vyšikovaný a strnulý hrůzou.
"Ale no tak, co se děje, brouku?" Zavrněla jsem mu do ucha a sedla mu obkročmo na klín, takže se mi vyhrnula sukně.
Něco zamumlal, ale já ho neslyšela. "Cos to říkal?"
"Tohle…tohle je úplně špatně… tohle se nemělo stát…" Co tím kurva myslí?
"Ale brouku, copak, co se děje? Mně se můžeš svěřit." Podíval se na mě, a ten pohled mluvil za vše. Věděl, o co jde. Věděl, kdo jsem. Ale i tak to zkusil.
Vyšplíchl mi do obličeje šampus, shodil mě ze svého klína a začal se drápat k přepážce. Byla jsem ale rychlejší a během mžiku ležel pode mnou na zemi s malou pistolí přitisklou k hrudi.
"Tak, vidím, že víš, kdo jsem. Tohle sis mohl odpustit, akorát mě to naštvalo. Řeknu ti, jak to bude probíhat. Pojedeme k tobě, tam mi ty vypíšeš šek na těch dvacet milionů a já tě pak zabiju. Rozuměl si tomu?" A najednou se rozbrečel, nevěřila jsem vlastním očím, ale on opravdu brečel.
V tom okamžiku auto zastavilo. Za chvíli se otevřely dveře a stanul v nich šofér. Jen jsem směrem k němu zavrtěla hlavou. Začal něco říkat, ale za ním se objevil Tyler a střelil ho do hlavy. Měl pistoli s tlumičem, takže to nenadělalo žádný hluk.
Tyler se na mě jen podíval, kývl, a pomohl mi Allena vytáhnout ven z auta.
Když jsem vystoupila, zjistila jsem, že jsme v okrajové klidnější části města. Tohle nebyl místo, kde by bydlel někdo, kdo si půjčí tolik peněz.
"Kde je tvůj byt?" Zatřásla jsem s ním, a on se vydal směrem k jednomu z obyčejných domů. Držela jsem se za ním, pistoli přitisklou u jeho boku.
Uvnitř domu nebyl ani výtah, takže jsme museli vyjít dvě patra, než jsme došli k bytu. Neměl klíče a tak zazvonil.
Ztuhla jsem, když jsem uslyšela "Táta, to musí být táta!" A druhý hlásek - "Táta, táta je doma!" V té chvíli jsem pochopila, proč brečel. Vydržela jsem toho hodně, nevadilo mi mučení, ale jednu věc jsem nesnášela. A to zabíjení dětí. Allen vědět co se stane a i přesto se nás nepokusil nijak výrazněji zastavit.
Ochraptělým hlasem jsem mu řekla: "Neboj, bude to rychlé." V té chvíli se otevřely dveře a v nich byly dvě holčičky. Jedna mohla mít tak čtyři roky a druhá sedm. Byly hnědovlasé s malými spletenými copánky. Chtělo se mi taky brečet.
"Mamííí, je tu táta a jsou tu s ním nějací člověci." Ozvala se ta mladší.
"Říká se lidé, zlatíčko." Vtom se zpoza rohu vynořila žena. Byla drobná a taky hnědovlasá.
Vešli jsme dovnitř a ocitli se v malém obýváku, Tyler za námi zavřel dveře. Smýkla jsem s Allenem a hodila ho na pohovku.
"Všichni sednout. Chytněte si ty děti." Nepoznávala jsem svůj hlas, a nebyla jsem jediná. Ujal se toho Tyler.
"Allene, kde máš papíry? Napiš nám ten šek a my budem hotoví." Samozřejmě. Vždycky byl tak přímočarý. Žádné morální zábrany.
"To nemůžete udělat. Když vám dá ty peníze, přijdou ti muži a zabijí nás." To byla ta žena. Nejspíš jí nedošlo, že k tomu dojde tak jako tak.
"Dobře, dám vám ty peníze. Šeky jsou v pracovně. Dojděte pro ně, jsou to ty druhé dveře v chodbě vlevo." Kývla jsem na Tylera a on šel. Sklopila jsem hlavu a zhluboka dýchala. V tom jsem postřehla pohyb. Ta žena se snažila dosáhnout na telefon. Namířila jsem na ni zbraní a zavrtěla hlavou.
"Teď už vám nic nepomůže. Zapletli jste se se špatnými lidmi." Rozbrečela se ještě víc… "Proč… proč? Slíbili, že nás ochrání, že nás nenajdete!" Znejistěla jsem.
"Kdo "oni"?" Allen se na mě nevěřícně podíval. A začal se smát.
"To… to je skvělé, přišla jste si pro peníze. Ale vy nevíte, že sice jsou na účtu, ke kterému mám přístup, ale nejsou moje." Další šílený záchvat smíchu.
"Ten...ten muž říkal, že přijdete. Že přijde mladá žena, velmi krásná a s ní nejspíš potetovaný muž."
V té chvíli vešel Tyler s šekovou knížkou a jen se tázavě podíval. Taky nevěděl, o co jde.
"Jaký muž; o kom to kurva mluvíš?" začínala jsem být nasraná. Nevěděla jsem, o co jde a to mě frustrovalo. Začala jsem přecházet po pokoji.
"Přece ten Rus. Jmenuje se Dimitri." Ztuhla jsem uprostřed kroku. To není možné. To nemůže být pravda.
"Tylere, šeky, Allene, podepište to. Okamžitě." Udělali, jak jsem řekla, a za chvíli jsme měli náš šek.
Nastala ta chvíle. Podívala jsem se na všechny čtyři. Seděli na pohovce a čekali. Holčičky nevěděly, co se děje a tiskly se ke svým rodičům. Teď už jsem věděla, o co jde. Allen byl jen obětní beránek. Zasraní Rusové.
V tom zakvílely někde blízko brzdy. A kurva. V tomhle bytě musel být odposlech.
"Nebojte, bude to rychlé." A každého z nich jsem střelila do hlavy. Žádní svědci. Přesně, jak řekl Tony. Měla jsem slzy v očích; dívala jsem se na ty holčičky, a přemýšlela, že měly celý život před sebou. Na lítost ale teď nebyl čas. Z venku se ozývaly naštvané hlasy. Popadla jsem šek a s Tylerem za zády vystřelila ze dveří. Seběhli jsme dolů, proletěli chodbou ven a ocitli se přímo před dveřmi na ráně.
Byli tam, nachystaní, jen nás zabít. Začali jsme po nich střílet, ještě něž se oni nadáli, že se něco děje. Tyler mě táhl za sebou a já nevěděla kam. Pak mi došlo, že k autu.
Někde z leva přišla rána a Tyler sebou trhl, jak ho kulka škrábla ze strany do boku. Byli jsme u auta, rychle jsme naskočili dovnitř. Já jsem rychle nastartovala a vyjela. Rychle pryč, než lidé zjistí, co se tu dělo.
Jakmile jsme byli dostatečně daleko, sjela jsem na kraj silnice a otočila se k Tylerovi na zadním sedadle.
"Co je ti; je to vážný?" Dívala jsem se na něj pohledem - "neopovažuj se mi lhát."
"Neumřu," ušklíbl se, "ale radši zavolej Tonymu, ať zavolá toho novýho doktůrka a řekni mu, co se stalo. Bude ho to zajímat."
"Jakýho novýho doktora? Co se stalo, Jonathanovi?"
"Nic mu není, ale už je starý a nastupuje za něj jeho syn." Nechtěla jsem, aby Jonathan odešel - měla jsem ho ráda. Dal mě dohromady už tolikrát, že jsem to nemohla ani spočítat.
"Navíc," pokračoval Tyler, "ho poslední dobou někdo sledoval, tak ho Tony uklidil, než se to uklidní." A nic mi neřekl.
"A nikdo se mi to neobtěžoval říct proč?" Byla jsem vážně nasraná, ale nastartovala jsem a pokračovala v cestě.
"Nebo počkej, ať mi to vysvětlí Tony. Ty prostě mlč." Chtěl něco říct, ale podívala jsme se na něj ve zpětném zrcátku a on sklapl.
Našla jsem v přihrádce mobil a vytočila Tonyho. Řekla jsem mu, ať okamžitě zavolá doktora. Spoléhala jsme na to, že to udělá. A pak jsem dodala.
"Mám, cos chtěl, ale stálo mě to až moc. Promluvíme se." Můj hlas nepřipouštěl žádné námitky.
"Jak si přeješ, Nino." Věděl, že je v maléru a nepokoušel se mě přemlouvat, na to mě znal až moc dobře. A jedna věc byla jistá…
Tenhle rozhovor si za rámeček nedá.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pavla Pavla | 15. března 2012 v 22:29 | Reagovat

Nevím, ale něco se mi na té povídce nezdá... V určitých chvílích mám pocit, jako bych se ocitla ve světě novodobé Anity Blakeové, na druhé straně mám pocit, že Nina je ještě dítě. Možná to je to, co mi nesedí. Buď ranař, nebo citlivka. Uvidíme, jak se to vyvrbí dál. Zatím nedokážu nic bližšího říct, protože se děj ještě nijak nerozjel. Tohle je jen můj subjektivní pocit. Objektivní? - anotace vypadala zajímavě a děj má svým způsobem určité kouzlo. Já osobně si myslím, že když to trochu okořeníš něčím MŇAM! bude to velice pěkné čtivo, ke kterému se budu ráda vracet. V tomhle shledávám největší plus. :-)

2 PetrB PetrB | 16. března 2012 v 9:28 | Reagovat

Ahoj, mě se to líbí, jak píše Pavla, Nina je někdy citlivka, jindy drsňačka. No už se těším na další, jak to bude pokračovat :-)

3 katjajanu katjajanu | 24. března 2012 v 16:35 | Reagovat

SOUHLASíM s PETRB A RADKA...a kdy bude dalsi kapitola?

4 Barny Barny | 28. března 2012 v 9:59 | Reagovat

[3]: další kapitolka vázne na mně. teď ve škole píšeme samé písemky, takže mi trvá delší dobu, než to poopravím... :-(  :-)  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama