Abyste se mi tu před dokončením anketu o překládanou knížku neunudili, tak se přidávám tohle. Kdo nechce číst, tak nemusí... :D :D
Kapitola první
Prosmýkla jsem se kolem dalšího hloučku, debatujícím o novém kroku našeho vládce.
Byl to dobrý krok.
Alespoň z jeho úhlu pohledu.
Dámy mávaly vějíři, nejen kvůli vánku, v této dusné místnosti tak potřebném, ale také k alespoň částečnému zakrytí svého úsudku.
Společnost jako takovou popravení celé Rady konzulů a následný osud jejích rodin šokoval a zděsil. Dokonce i na tomhle maškarním plese byli z donucení.
Ve vzduchu se vznášel strach z toho, co přijde. Za každou maskou na mě hleděly blýskající se oči, naplněné nejistotou a ostražitostí.
Sálem se nesl ruch hovoru hloučků, které postávaly po okraji parketu u stolů s pohoštěním a zvuků typických pro tanec, doprovázený melodiemi muzikantů z vyvýšeného balkonu, který shlížel na celou obrovskou místnost s jejími vysokými okny, lemovanými zlato-rudými závěsy. Na jednom konci se nacházelo schodiště, dávající příchozím najevo jejich nicotnost, a na druhém vyvýšenina - jeviště s trůnem, ke kterému se brzy upne hlavní pozornost.
Pozvedla jsem výš tác se sklenkami a posloužila rezervovaně oblečenému staršímu muži, který na mě sotva pohlédl a dál sledoval tok konverzace. Ještě, že tak. Co kdyby si všiml výrazu mých očí pod maskou stejnou pro všechny služebné? Co kdyby si všiml, jak jsou mé ruce křečovitě sevřené, aby se netřásly? Považoval by to v této době snad za normální?
Než se moje postávání mohlo stát někomu nápadné, dala jsem se znovu do pohybu, snažila se rozpomenout na všechny potřebné informace.
Kolem mě dál vířilo peří, falešný smích, cinkot…
Velké hodiny na vrchu vstupních schodů odbíjely tři čtvrtě na dvanáct, když jsem se začala přesouvat na nejlepší místo ke splnění mého úkolu.
Co bylo mým úkolem?
Zabít Krále.
Prosmýkla jsem se kolem dalšího hloučku, debatujícím o novém kroku našeho vládce.
Byl to dobrý krok.
Alespoň z jeho úhlu pohledu.
Dámy mávaly vějíři, nejen kvůli vánku, v této dusné místnosti tak potřebném, ale také k alespoň částečnému zakrytí svého úsudku.
Společnost jako takovou popravení celé Rady konzulů a následný osud jejích rodin šokoval a zděsil. Dokonce i na tomhle maškarním plese byli z donucení.
Ve vzduchu se vznášel strach z toho, co přijde. Za každou maskou na mě hleděly blýskající se oči, naplněné nejistotou a ostražitostí.
Sálem se nesl ruch hovoru hloučků, které postávaly po okraji parketu u stolů s pohoštěním a zvuků typických pro tanec, doprovázený melodiemi muzikantů z vyvýšeného balkonu, který shlížel na celou obrovskou místnost s jejími vysokými okny, lemovanými zlato-rudými závěsy. Na jednom konci se nacházelo schodiště, dávající příchozím najevo jejich nicotnost, a na druhém vyvýšenina - jeviště s trůnem, ke kterému se brzy upne hlavní pozornost.
Pozvedla jsem výš tác se sklenkami a posloužila rezervovaně oblečenému staršímu muži, který na mě sotva pohlédl a dál sledoval tok konverzace. Ještě, že tak. Co kdyby si všiml výrazu mých očí pod maskou stejnou pro všechny služebné? Co kdyby si všiml, jak jsou mé ruce křečovitě sevřené, aby se netřásly? Považoval by to v této době snad za normální?
Než se moje postávání mohlo stát někomu nápadné, dala jsem se znovu do pohybu, snažila se rozpomenout na všechny potřebné informace.
Kolem mě dál vířilo peří, falešný smích, cinkot…
Velké hodiny na vrchu vstupních schodů odbíjely tři čtvrtě na dvanáct, když jsem se začala přesouvat na nejlepší místo ke splnění mého úkolu.
Co bylo mým úkolem?
Zabít Krále.